Nicaragua – země jezer a oceánů

„Na pláži v Popoyo i na Isla de Ometepe bych zůstala klidně o pár dní víc – stálo to za to"

Cestovatelka Pavla sepsala pár řádku o své měsíční cestě v Nicarague. Tady je malá ochutnávka:

Ještě nikdy jsem nebyla v Americe a tím myslím ani v jedné z nich – v severní, jižní ani střední. Vždycky jsem cestovala hlavně po Asii, ale chtěla jsem změnu. Přesto všechno udržet svou měsíční dovolenou v rozumném rozpočtu. Do cesty mi přišla Nicaragua, jedna z nejchudších zemí světa, údajně nejbezpečnější země v latinské Americe (což prý opravdu není žádný velký kompliment) navíc země, která je stále na počátku turistického boomu oproti sousední Costa Rice.

Sezóna

Do Nicaragui se doporučuje létat od listopadu do března, kdy je tam dry season, to mi vyhovuje, protože vždycky mizím před Vánocemi a vracím se v době, když už u popelnic stojí opadané stromky. Letenka se dá sehnat za cca 25 tisíc korun, pokud ji tedy koupíte v dostatečném předstihu. To se mi bohužel nepodařilo, kupovala jsem ji v říjnu, takže jsem letěla dost komplikovaně. Celkově mě rozpočet za letenku vyšel na třiatřicet tisíc. Potkala jsem však Čechy, kteří kupovali letenky už v červnu asi za dvanáct, takže plánovat si dovolenou strategicky dopředu se opravdu vyplatí.

Jazyk

Ačkoliv do Nicaragui cestují hlavně turisti z USA a z Kanady, angličtina pořád není běžným jazykem ani v turistických oblastech. To pro mě nebyla dobrá zpráva, protože jsem se v jednom přístavu nedokázala doptat ani na záchody a málem to nedopadlo dobře, to, že se španělsky řeknou záchody „baňos“, si budu snad pamatovat až do smrti. Jinak však pár frází stačí, taky doporučuji úsměv a dorozumívat se rukama, nohama. Vystačíte si.

Peníze

Můžete platit americkými dolary (kdekoliv), anebo místní měnou – cordobas. Kurz je velmi blízký české koruně. 10$ = 290 Cordobas, 10$ = 250 Kč. Dá se přežít v pohodě na budgetu, ubytování seženete do 15$ na osobu na noc, jídlo je ale podobně drahé jako v Praze – kolem 200 Cordobas za večeři. Pokud se ale poptáte po levných restauracích, tak je najdete. Můžete si také dost často vařit na hostelech s kuchyněmi.

Přílet do hlavního města

Managua je hlavním městem Nicaragui, ale stejně jako další velká města ve střední Americe má problém s vysokou kriminalitou, proto se spíš doporučuje vzdálit se co nejrychleji do jiné části země. Managua je moderní město a údajně zde toho ani není moc k vidění. Zároveň se doporučuje zajistit si vyzvednutí na letišti od hotelu, kde trávíte první noc, znamená to větší záruku bezpečí. Přistála jsem hned před půlnocí po skoro čtyřiadvaceti hodinách na cestě; byla jsem skutečně ráda, když jsem viděla taxikáře s cedulkou a mým jménem, kterého poslal můj první hostel. Na letišti zaplatíte za víza on arrival 10$. Není třeba žádat na ambasádě v Praze, ale vždycky je lepší si to předem ověřit.

CESTA:

GRANADA

Mojí první zastávkou po hlavním městě byla Granada, kam jsem se dostala místním „chicken busem“ – je to jeden z mnoha místních autobusů, které zastavují cca každý kilometr na mávnutí u silnice. Krosnu mi přivázali na střechu dost zvláštním způsobem, takže jsem celou cestu čekala, že ji budu mávat z okýnka, ale naštěstí dorazila se mnou.

Granada je koloniální město na severním břehu jezera Nicaragua (Lago Nicaragua), o kterém si údajně Francisco Hernandez Cordoba myslel, že je moře, dokud vodu neochutnal. Granada je nádherné město plné kostelů a katedrál, turistické místo se skvělým zázemím a jídlem. Dají se odsud podnikat výlety na vulkány v přilehlém okolí. Doporučuju aspoň jeden den strávit u jezera Laguna de Apoyo – jezero uprostřed vulkánu. Můžete tady plavat, jezdit na kajaku anebo jen odpočívat na pláži. Voda má prý léčivé účinky.

 

Další výlety: kajaking okolo poloostrova vytvořeného z lávy, vulkán Masaya (tady můžete vidět skutečnou lávu), vulkán Mombacho (sopka nad Granadou, ze které je krásný výhled na západ slunce a město). Nevýhodou je, že jsou to všechno organizované zájezdy, pokud vyrazíte sami, s velkou pravděpodobností vás někdo přepadne a okrade.

Na Granadu jsem si vyhradila tři noci, je to skvělé místo na to, že se tu můžete dostat z jet lagu a dobrá lokace se skvělým zázemím, ve které se můžete rychle zorientovat.

SAN JUAN DEL SUR

San Juan del Sur je malé městečko v zátoce u moře, nad jehož vlnami se na útesu vypíná obrovská socha Ježíše. Jedná se o místo, kde se potkávají surfaři a opíjejí mladí Američani, Kanaďani a Australani. S odstupem musím uznat, že jsem tohle místo mohla s čistým svědomím vynechat. Pokud je vám však míň než šestadvacet a musíte být na každé party, tak je to místo pro vás jako stvořené. Na hezkou pláž „playa Hermosa“ je to cca třicet minut autem, nic tam není, můžete jen odpočívat a nic neřešit – skutečná pohoda.

ISLA DE OMETEPE

Po San Juanu jsem vyrazila na ostrov uprostřed jezera Nicaragua, tentokrát jsem si vzala taxíka (byla jsem líná). Taxík mě odvezl do přístavu San Jorge, kde jsem se jen přesunula na malou kocábku, která nás odvezla do přístavu města Moyogalpa (největší vesnice na ostrově). Ostrov se skládá ze dvou vulkánů, ten větší se jmenuje Concepcion a stojí to za to na něj vylézt – je vysoký asi jako naše Sněžka – trvá to pět hodin nahoru a čtyři dolů. Zaručuju, že pak nebudete schopni minimálně dva dny normálně chodit. Trek s průvodcem stojí cca 40$ včetně oběda a odvozu. I když byla mlha a pršelo, byl to skvělý zážitek a rozhodně jeden z nejlépe strávených Štědrých dnů v mém životě. Menší vulkán se jmenuje Maderas, výstup nahoru a dolů je zřejmě klouzačka po bahně a prý to ani není žádný velký zážitek.

Isla de Ometepe má celkově zvláštní atmosféru a skvělou energii, je zde citelná izolace od zbytku země, hippie atmosféra…

Druhý den jsme si půjčili skútr a objeli celý ostrov dokola. Vyplatí se zajet do další vesnice na druhé straně ostrova, kde jsou další hostely a pláže (dokonce i vyhledávané party hostely). Neměli byste vynechat vodopád na jihu a hot springs v blízkosti Moyogalpa. K ubytování doporučuju hostel Life is Good – patří páru absolutně báječných Slováků, kteří se zde rozhodli usadit poté, co opustili život v Panamě. Výborně vaří a starají se skvěle o svoje hosty. Jen jsem se za nimi zastavila, protože jsem se o nich dozvěděla od jedné Američanky v Granadě. Jejich hostel je úplně nově zařízený a má skvělé chill-out zázemí.

POPOYO BEACH

Tahle dovolená byla oproti mým předchozím dovoleným hlavně o odpočinku, knihách a plážích. Proto jsem se po sopkách znovu vydala na pláž. Tentokrát na Popoyo beach (Guasacate beach) – jedná se o surf spot, malou vesničku s jedním krámem a spoustou hotelů a hostelů. Strávila jsem tu skvělých pět dní. I když není úplně jednoduché se sem dostat, stojí to za to. Chicken bus z Rivas vás vysadí asi sedm kilometrů od pláže, pak už se musíte jen spoléhat na to, že okolo pojede nějaký truck a vysadí vás nahoru na korbu (což se mi naštěstí stalo). V Popoyo jsem viděla jeden z nejkrásnějších západů slunce nad Pacifikem. Rozhodně stojí za to!

LEON

Z Popoyo beach jsem vyrazila do Leonu, byl den před Silvestrem a já věděla, že většina turistů bude chtít slavit na pláži. Cesta do Leonu mi trvala skoro celý den. Ubytovala jsem se v legendárním party hostelu Big Foot, který jako první začal provozovat „vulcano boarding“ na Cerro Negro – nejmladším vulkánu v Nicaragui. Sjíždění vulkánu na prkně je mega turistická záležitost, ale zase kdy se vám to v životě poštěstí? Proto jsem to musela zkusit a rovnou na Silvestra s dalšími asi padesáti mladými lidmi z Big Foot hostelu. Na cestě zpět už se pilo v autobuse a pokračovalo se na baru v hostelu. I když jsme byli všichni úplně černí od škváry vulkánu, vydrželi jsme sedět špinaví na baru až do večera. Cena za vulcano boarding je 41$, je to nejvyšší cena v Leonu, ale dostanete za ní toho také nejvíc (tričko, zábavu, drinky, social event).

Leon sám o sobě je celkem o ničem, za jedno dopoledne projdete celé město i včetně všech kostelů. Proto jsem se rozhodla vyrazit na další trek, vybrala jsem si dobrovolnickou organizaci Quetzaltrekkers.com a vyrazila s nimi na dvoudenní trek na vulkán Telica. Museli jsme si táhnout vodu, stany a jídlo. Cesta tam byla hodně náročná, ale pohled z vrcholu vulkánu byl k nezaplacení. Nejen že jsem ještě nikdy nebyla tak blízko lávy a kráteru, ale z vrcholku máte pohled i na všechny sopky v okolí a v ten moment si opravdu připadáte jako drobek spadlý na zem jakýmsi omylem.

Naše malá skupinka pak seděla na úpatí kráteru, popíjeli jsme pivo Toňa a sledovali západ slunce nad Pacifikem. Jednoduchá večeře nám potom připadala jako jídlo králů. V noci ve stanu mi připadalo, že země pode mnou hřeje. Museli jsme dávat pozor na jedovaté pavouky a štíry, kteří hledali úkryt v našich botách.

Doporučila bych všem pokračovat do města Estelli a strávit další aspoň čtyři dny na treku, to už jsem bohužel vzdala a rozhodla jsem se přesunout poprvé ve svém životě ke Karibiku.

LITTLE CORN ISLAND

Z Leonu jsem si vzala shuttle a nechala se zavézt na letiště Managua. Na místním terminálu jsem prošla přes check-in letecké společnosti La Costeňa. Letenka se dá jednoduše koupit na stránkách aerolinek (200$ zpáteční). Vrtulák mě dopravil na Big Corn Island a odtamtud jsme museli lodí na sedmnáct kilometrů vzdálený ráj na zemi – Little Corn Island. Popravdě – nesnáším lodě. I když bylo moře údajně klidné, cesta s tou kocábkou nebyla jednoduchá a já byla vděčná za to, že jsem poprvé spatřila mezi obrovskými vlnami náznak pevniny.

Na Little Corn Islandu nejezdí auta, je to miniaturní ostrůvek, kde najdete spoustu panenských pláží vhodných jen pro vás. Ostrov je velmi bezpečný a nemusíte se bát chodit po ostrově sami, ani jako žena, a to ani po půlnoci. Musíte vyzkoušet lobstera, místní specialitu za super cenu a v nejrůznějších úpravách od místních restaurací. Ostrov je vyhledávaný hlavně kvůli potápění. Já si čas krátila jógou, pláží, kreslením a vykecáváním s lidmi v barech. Je tu spousta Američanů a Kanaďanů, kteří zde žijí už několik let. Nevýhodou ostrova je nevyzpytatelné počasí, ostrov jsem musela opustit o jeden den dřív, protože se blížila bouře a námořnictvo zastavilo veškerou lodní dopravu mezi ostrovy. Nemohla jsem si dovolit zmeškat svůj let z velkého ostrova do Managuy, odkud jsem odlétala následující den domů.

Byla jsem tak nucena strávit jednu noc na Big Corn Islandu. I když je větší než ostatní, není tu moc co k vidění, jezdí tu moc aut a celkově má hodně nevyužitý potenciál. Kdybych nemusela, vůbec bych tu nezůstávala. Druhý den jsem však odletěla do Managuy.

Poslední noc jsem strávila na hotelu na letišti – Best Western za zhruba 100$ – vyplatí se to, nemusíte platit 2x za taxi a máte to včetně snídaně.

CO BYCH UDĚLALA JINAK?

Svou cestu bych začala v Leonu a pokračovala pak do Estelli, které jsem bohužel vynechala. Přesouvala bych se pak ze severu na jih – úplně bych vynechala San Juan, nebo bych zde strávila maximálně dva dny. Na pláži v Popoyo i na Isla de Ometepe bych zůstala klidně o pár dní víc – stálo to za to. Asi bych zkusila i nějakou destinaci, která je úplně mimo turistický okruh a podívala se, jak se skutečně žije v Nicaragui, tuhle zkušenost jsem poprvé vynechala a skutečně jsem hlavně odpočívala.

CO MI VADILO:

Spousta podnapilých mladých arogantních Američanů a Australanů, kteří necestovali, ale jen objížděli party hostely.

Místní chlapi byli dost otravní, takže pokud jsem šla někde sama, pořád na mě někdo pořvával, auta zastavovali – v celku nic příjemného. Pokud jsem šla ve společnosti kluka, nikdo si mě nevšímal.

Vysoké ceny jídla.

Větší důraz na bezpečnost a tím pádem omezení ve volném pohybu v přírodě a mimo turistické oblasti, to například v Asii nezažijete.

Pavla (Marketing senior managerka)