Vietnam – cestopis

„Nejvíce jsem se bála cestování ve skupině, ale nakonec jsme se vždy na všem shodli“

Nápad navštívit Vietnam se zrodil  docela snadno. Do Asie jsem se chtěla už dlouho podívat. V momentě, kdy se začala cesta rýsovat a přišlo na řadu rozhodnutí, jaká země to bude, shodli jsme se s přáteli jednomyslně – Vietnam.

Bylo tedy rozhodnuto, ale nějaké obsáhlé plány cesty se nekonaly. Následovalo už jen pár formalit a koncem roku jsme měli následující – koupené letenky s příletem do Hanoje a odletem z tisíc pět set kilometrů vzdáleného Saigonu, zabookovaný hotel na první dvě noci a k tomu přesvědčení, že za tři týdny se přeci nějak z Hanoje do Saigonu dostat musíme. Nutno říci že já, protože jsem člověkem, který má rád věci dopředu naplánované, jsem měla s plánováním za pochodu z počátku trochu problém, ale už při samotném pobytu mi došlo, že nebylo lepší volby.

Naše třítýdenní putování jsme tak začali v Hanoji, kam jsme dorazili po čtrnáctihodinovém letu s přestupem v Moskvě. Sice unavení, ale nadšení z nového dobrodružství, jsme okamžitě po příjezdu z letiště vyrazili do ulic město prozkoumat. Na naši výpravu jsme se vydali začátkem února, kdy ve Vietnamu právě začínaly dvoutýdenní oslavy nového roku a s tím spojeného svátku TET. Většina Vietnamců v tomto období navštěvuje rodiny, nebo se vrací domů. Celý Vietnam je tak v pohybu. Pro nás to po většinu času představovalo spíš potíže, ale výhodou byl určitě menší počáteční šok, protože jinak uspěchaná a totálně přelidněná Hanoj byla v období svátku poloprázdná, a my se tak mohli celkem v klidu rozkoukat.

V Hanoji jsme měli původně strávit tři dny, ale už druhý den jsme po obhlídce starého města, jeho památek a Ho Chi Minova mauzolea usoudili, že je čas přesunout se dál. Ve Vietnamu jsou na každém rohu cestovní kanceláře, s nabídkou nejrůznějších výletů, připravené obrat každého nebohého turistu, který k nim zavítá. My samozřejmě vešli hned do té první, na kterou jsme narazili a koupili si tří denní výlet do horské oblasti Sa Pa až na severu samotného Vietnamu. Zpětně Sa Pu vnímám jako nejzajímavější část celé cesty a jednotlivé zážitky z těchto tří dnů by vystačily na samostatné vyprávění – desetihodinová cesta nočním vlakem, několika kilometrový pochod horami přes rýžová pole a malebné horské vesničky za doprovázení místních Hmongů a jako třešnička na dortu, přenocování v podstatě na podlaze přímo u místních, kteří nám uvařili tu nejlepší večeři. Na probuzení do mlhavého rána s horskými hřebeny v zádech vzpomínám asi ze všeho nejraději.

Ze Sapy naše cesta pokračovala zpět do Hanoje, odkud jsme se rovnou vydali dál, na ostrov Cat Ba, nacházejícího se blízko známé zátoky Ha Long. Ostrov jsme projeli na skútrech, které jsme si půjčili za cca osmdesát korun na den (jen příklad toho, jak levně ve Vietnamu je) v jedné z mnoha půjčoven, které jsou, stejně jako a cestovní kanceláře, na každém rohu.

Nejzajímavější z celého ostrova byla asi návštěva tajné válečné nemocnice, ukryté v jeskyních, která sloužila za vietnamské války k ošetřování zraněných vojáků vietnamské armády. Druhý den na ostrově jsme strávili plavbou po zátoce Ha Long kolem plovoucích rybářských vesniček a zároveň se tak i projeli na kajacích mořskými jeskyněmi a průzračně modrými lagunami.

Naše další kroky vedly do městečka Hoi An, které se nachází ve středním Vietnamu a které je známé hlavně díky pouličním trhům, skvělému jídlu a množství krejčovství, kde za slušné peníze ušijí kvalitní oblek nebo šaty přímo na míru. Když pominu množství turistů a trhovců, kteří chtějí každého na čemkoliv pořádně natáhnout, má Hoi An rozhodně své kouzlo.

Hoi An jsme se, tentokrát nočním autobusem, vydali jižněji, do přímořského města Nha Trang. Tady byl asi ze všech navštívených míst nejvíce znát vliv turismu a pro typickou vietnamskou atmosféru jsme si museli zajít hlouběji do centra města. Došli jsme hodně daleko od pobřeží, kde bylo bohužel jedno letovisko plné ruských turistů – jedno vedle druhého.

Po Nha Trangu následovali ještě další dvě zastávky: jedna ve vnitrozemním městě Da Lat, které je historicky hodně ovlivněné Francií a francouzskou kuchyní a druhá, s vidinou správného plážového relaxu, na ostrově Phu Quoc, který se nachází u západního pobřeží Vietnamu až u samotných hranic s Kambodžou. Po Phu Quoc přišla naše finální destinace – Saigon. Svátek TET byl v té době už u konce a šílenství, které jsme v Saigonu zažili, se asi nedá přirovnat k ničemu, co je nám Evropanům známo. Kdo byl někdy v Asii v jakémkoliv větším městě, asi pochopil. Kdyby naše čtyřčlenná výprava už na začátku věděla, co ji čeká – hlavně ten Saigonský chaos ze začátku těch tří týdnů –, asi bychom to na místě rovnou otočili a jeli zpátky domů. Jenom přejít silnici přes vyznačený přechod pro chodce je v Saigonu úkol pro zkušeného slalomáře….

Sečteno podtrženo, vietnamská velkoměsta asi nejsou destinací pro každého, ale jinak je Vietnam po všech stránkách krásná země s kouzelnou přírodou, přátelskými a vstřícnými lidmi, skvělým jídlem a zvláštní atmosférou, kterou člověk nikde jinde nezažije. Už teď najisto vím, že moje návštěva Vietnamu určitě nebyla poslední, protože tři týdny jsou na prozkoumání této země žalostně málo.

Barbora (letenkářka)